Stárneme, nedá se svítit. Druhdy zapálené debaty o deskách, v nichž zasvěcená argumentace přecházela do kopanců ad hominem, nahradily plané debaty o autech, maminkách, cyklistice a socialismu. Ano, občas se redakce probere z letargie, když kupříkladu překazí konkurenci smlouvu se sponzorem a pak nahá tančí kolem vatry z lidských kostí a vzývá Satana. Ale to jsou už jen záblesky dřívější slávy. O to více mě překvapilo, jak vášnivé reakce vzbudila mezi námi dědky nová deska ontarijských pohodářů PROTEST THE HERO.

Proti mojí pochvale v Shoutboxu se ostře postavil muž, který ví, že do metalu nepatří humor a do piva ovoce Reaper. Ozval se i fantom katastrálních úřadů Shnoff s přísným pokáráním. O něco zdrženlivěji kritizoval album pátou řadovku kapely Darkmoor, kdysi postrach diskusí, dnes už spíše rekreační glosátor. „Palimpsest“ asi na pět minut zajistil, že utichla debata o hovadinách typu klimatické krize, a zase se pyskovalo o metalu. Zatímco drazí kolegové už zase probírají problematiku ojetých Peugeotů 3008 a Dalas spamuje chat odkazy na zesilovače pro horních deset tisíc, já mám Metalopolis jen pro sebe a můžu vám odprezentovat svůj objektivní názor na jednu z progových desek roku.

Asi už jste pochopili, že PROTESTi nejsou pro všechny progery. Někteří se raději uchýlí ke konzervativnějším virologům HAKEN, puristi, kteří se klaní plakátům Johna Petrucciho, roztočí čerstvé instrumentální album černoprdelnických virtuózů GOD IV „Revelation“. Ale pokud máte rádi v hudbě občas lehce přestřelené emoce, patos a chytrou angažovanost, dejte „Palimpsestu“ aspoň pár protočení v plejáku. Proč? PROTEST THE HERO rozhodně patří mezi největší specialisty na načančané melodické fláky, které instrumentální propracovanost kloubí s emocoreovou přepjatostí a metalcorovou chytlavostí. Je to jako setkání vypravěčů THE DEAR HUNTER, hardcorových rudochů BOYSETSFIRE a polozapomenutých ruských cíťů THE MECHANICAL POET v metalurgické dílně, kde něco stále srší a vybuchuje. Tahle kapela je však žánr sám pro sebe.

Pro mnohé bude kamenem úrazu vokál Rodyho Walkera. Už v minulosti byl posazený vysoko, ale po vážných hlasových problémech stoupl Rody ještě víc do hlavy. Jeho ostré výšky dráždí a, jak poznamenal specialista na hlas Darkmoor, v některých vibrujících polohách připomenou třeba Tobiase Sammeta, což není úplně nejlepší reference pro lidi, co nemají rádi díry na džínách a pouťovou operu v metalu. Jenže Walker v tom umí chodit a do trylkujících a vyšívajících kytarových duetů se jeho projev hodí, obzvlášť, když pracuje se špičkovými melodickými linkami a texty. Cením, jak umí vyhrocené otáčky zklidnit v komorních partech, v nichž má jeho zpěv najednou úplně jinou emocionální barvu. 

Hudba PROTEST THE HERO je jako marnivě zdobený dort, jehož sladkou polevu vyvažuje poctivý hutný korpus skočné a prudce se lomící rytmiky, eruptivní basy Cama McLellana a neskonale pestrých bicí Mika Ieradiho. Písně z „Palimpsestu“ v sobě mají překotnou energii, jejich struktura je hektická, hnaná spíš momentální energií než propracovaným skladatelským kalkulem. Kytaristé Luke Hoskin a Tim Millar se neustále prohánějí, proplétají a hecují, jejich souhra je úchvatně ornamentální a zároveň vysoce funkční.

PROTEST THE HERO jsou vynikající songwriteři, což si snadno ověříte třeba při poslechu přímočaré pogovačky „All Hands“. Umí zkombinovat skočný riff, zpěvné kytary a úderný refrén, ale stejně tak umí vyřezat skladbu s překvapivým vývojem. U takové „The Fireside“ kapela nabídne v poslední třetině ohromující gradaci, která končí naprosto skvostným (a v pořadí asi třetím) falešným refrénem, u něhož člověk jednoduše jen nechápavě vrtí hlavou… odkud se to bere a proč je tak dobrý? 

Už tak nesmírně zábavnou, energickou kolekci ADHD songů plných zvratů a proměn zvedají vynikající texty, které vynikají jen zřídka viděným citem pro smysluplné rýmy. Jo, kluci budou nejspíš dobroserové, pravdoláskaři, feministi, dokonce levičáci, takže o dvě hlavy intelektuálně převyšují průměr a jejich ostré glosy k současnému stavu Spojených států a společnosti obecně míří přesně na komoru.

Po opakovaných posleších marně přemýšlím, co bych téhle desce vytknul. Sedí mi jak Reaperovi sedlo jeho kola, jako mango v sourech od Zichovce. V hodnocení bych měl zohlednit kritické postoje svých redakčních druhů, ale víte vy co, když burácejí PROTEST THE HERO, nikdo neslyší staré muže křičící na oblak.